J. Neruda (1834–1891)
Pij, Bušku—již se nezarmuť—
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý—
a našel již v tom víně chuť.
Víš—zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas—
my, myslím, se už vpili.”
“Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní—trochu drsná zdá se—
však květe po svém, v osobité kráse—”
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice—
“ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více.”
48
