J. Neruda (1834–1891)
“Však jaká země—taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí—
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas—
mám já to bídu s vámi!”
Přec zase číši k ústům zdvih’,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen—aby marně nezahálel—
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk’
a po jazyku válel.
“Ba je to bída” děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
“Mám žízní umřít?—na mou víru,
Ty’s oslep’, páže—nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš?—
a dej mi dobrou míru!”
46
